Pokud se chcete na stránce www.bankova.cz dozvědět něco o její autorce, zjistíte, že se Markéta Baňková příliš vážně nebere, nebo prostě chce, abychom si to mysleli. Kromě pár letmých informací o ní se dozvíte i něco o bytosti strašlivá Mikva. Klikáním na proložené pasáže textu můžete otevírat zvukové sobory a tím umocnit dojem z popisu přeměny dobré ženy (M.B.) ve strašlivou příšeru (Mikva). Při živém rozhovoru se ukázala jen jedna její část, ta lepší. I když ze začátku to vypadalo docela mizerně.

"Dávat rozhovory někomu neznámému se mi nejdřív nikdy moc nechce. Jednou se mě třeba novinář, kterého jsem znala asi 5 minut, začal ptát na moje dětství, oblíbená jídla a další soukromé věci. A já si v duchu pomyslela: co mu do toho sakra je, ptám se snad já třeba na kvalitu jeho trávení? Nejdřív chci zjistit já, s kým mluvím, zda zrovna jemu chci něco říkat nebo ne. Takže se nejdřív navzájem oťukáváme, a teprve pak mne ten rozhovor začne bavit, ve chvíli, kdy z toho začne vznikat dialog," říká Markéta Baňková a usrkává střídavě kafe a bílý střik. 

Město.html
Její první interaktivní projekt město začal vznikat ještě při studiu na AVU (skončila v roce 1997). Město.html (také na adrese mesto.avu.cz) je vlastně kniha, skládající se z čtyř desítek www stránek, internetový deníček nebo spíš fiktivní homepage Růženy Šetkové. "Deníčky dostaly s dobou internetu úplně nový rozměr. Každý může anonymně publikovat co chce, aniž by to muselo projít všemi obvyklými síty editorů, cenzur, autocenzur… jsou to překvapivě upřímné texty, které jsou ještě autentičtější svými gramatickými chybami, i takovým tím novým způsobem prznění gramatiky, které vzniklo na chatu, typu: …něgdy qám přijdu, milá Miqo… 

Tedy, čtu ráda internetové deníčky, zvlášť zajímavé jsou deníčky narkomanů. Deníček ale není homepage, to je ještě trochu jiný žánr. Homepage je způsob, jak se představit na internetu, při kterém více než ´jakej člověk je´, dá často najevo spíš ´jakej by chtěl bejt´. Je pod tím podepsaný a tudíž již není tak bezprostřední. 

Když jsem jí napsal e-mail že její homepage vyhrála v prvním Webu naše hlasování v kategorii umění, odpověděla skoro okamžitě a na mě moc zapůsobilo, že zřejmě internet používá naprosto přirozeně a nemá k němu podobně ostýchavý vztah jako většina ostatních umělců. A to i těch, kteří se tváří elektronicky, digitálně a podobně. Od běžných umělců se Markéta Baňková liší ještě tím, že nerada vystavuje v kamenných galeriích. "Já se nějak příliš nezapojila do toho, čemu se říká umělecký svět. Myslím tím symbiózu galeristy, kunsthistorika, umělce, diváka, hlídače galerie, pokladní, stěhováků, sběratelů atd. Sice chodím ráda na vernisáže, abych potkala kamarády z AVU, ale sama vystavuji jenom výjimečně. Taky i proto, že nerada něco balím a stěhuju. Obrazy a sochy jsou pro mne příliš hmotné, nikam se nevejdou. Zato mé webové projekty jsou pouhé počítačové bity. Jsou dost dobře skladné a skvěle se transportují." 

Nycmap.com
Adresa bankova.cz funguje asi 2 roky. Po projektu město.html na ní přibyla i interaktivní mapa New York City (New York City Map najdete také na adrese www.nycmap.com). Vznikla díky grantu, který Markétě Baňkové umožnil v tomto městě strávit několik měsíců. "Já sem se nikdy o žádný grant neucházela, ale když šlo o New York, řekla sem si, že by byl hřích nezkusit to. Podala jsem tedy žádost, a protože jsem si říkala, že to nemůže vyjít, vylíčila jsem svůj projekt v těch nejnádhernějších barvách. A ono to fakt vyšlo, grant jsem dostala. Ale místo radosti jsem cítila spíš zděšení, protože jsem si uvědomila, že všechny ty technické pohádky, co jsem tam s gustem popsala, budu teď muset realizovat." 

Markéta Baňková pak chodila po New Yorku, fotila, nahrávala, a umisťovala soubory na web. "V domě, kde jsem bydlela, jsem občas potkávala Jarona Laniera, který se podílel na technickém řešení tzv. virtuální reality. Byla jsem i na jeho skvělé newyorské performanci. 

Ale seznámit se s ním jsem se netroufla, alespoň jsem si ho tedy vyfotila, abych ho mohla také umístit do své Mapy. Tvářil se na mě pak dost naštvaně." 

"Já si vůbec nejsem jistá, že to, co dělám, je typický umění. Spíš je to na hranici ještě s něčím jiným", říká a já odpovídám, "Ona je otázka, jestli se vůbec na internetu prezentuje typické umění?" 

Zase se zamyslí a pak řekne: "No jo, to bychom se pak dostali k otázce, co je to vlastně to umění?"